Naším současným projektem je divadelní hra Františka Ringo Čecha - Dívčí válka, v režii Petry Vyleťalové ( Krysař). Tato komedie popisuje dny po smrti kněžny Libuše a to, jak se s její smrtí vyrovnávají její nejbližší - kníže Přemysl, kamarádka Vlasta a celá knížecí družina. Hra na motivy známe staré české pověsti "Dívčí válka" nabírá obrátky do zcela nečekaných končin.

Přečtěte si, co o napsal časopis Chicago Žurnál o našem Krysaři:

Krysař je muzikálem, který se nenechal zlákat bezhlavou komercí na úkor originality a kvality, což je v dnešní době samo o sobě malý zázrak, proto byl také zřejmě tak úspěšný. Na Chicágského Krysaře v podání Divadla Bohemia jsem se velmi těšila. Nejsem úplně tím správným skalním fanouškem Daniela Landy, ale jeho "surrealistické" texty a písně mám docela ráda.
Do hlediště jsem sice usedala nejprve s řadou rozpoluplných pocitů. S pocity jak to ti "NAŠI" zvádli. Muzikál je přeci docela dost velké soustu - zpěv, tanec a ne úplně kvalitní podmínky pro jeho zdejší realizaci. Lidé, kteří byli na Krysaři v Čechách byli vesměs nadšení. Já jsem na něm bohužel nebyla jen jsem ho měla možnost vidět v televizi, ale přes obrazovku tu správnou atmosféru moc necítíte, a tak jsem do toho chicagského vkládala obrovské očekávání, až jsem se chvílemi začala děsit toho, abych nebyla přemotivovaná a zklamaná. Texty jsem znala dobře, takže jsem spíše prahla potom jak si s tím ti všichni poradí.
Oni, ale nezklamali ba naopak. Musím říci osobně za sebe, že jsem v hereckých, tanečních a pěveckých výkonech nenacházela slabá místa a tímto před nimi všemi hluboce smekám. Před kým smekám jednou tolik je Petra Vyleťalová coby režisérka a Roman "Rusalka" Hruška coby choreograf, a to za to jak to všechno dotahli do tak velkého a nádherného konce. V Chicagu jsem byla na všech představeních českých divadel. Všechny byli krásné, ale to co jsem zažila u Krysaře bylo poprvé. Ač bylo v sále neskutečné teplo-vedro, mě běhal mráz po zádech a chtělo se mi brečet. To co předvedli ti človíčkové na tak malém pódiu bylo něco neskutečně "VELKÉHO". Za svůj výkon se ani na minutu rozhodně stydět nemuseli a směle by mohli konkurovat profesionálům. Odcházela jsem naplněna myšlenkami a také se přiznám bez okolků, skápnula i slza a nebyla jen jedna.
Když jsem vycházela ze sálu přede mnou šli dva muži a ten jeden povídal tomu druhému. " Divadlu nerozumím a nechodím do něj, ale tohle bylo fakt dobrý." Co k tomu dodat.....
Uběhl týden a já si v jakési rozbolavělé své náladě přehrávám Krysaře, hledám nové souvislosti, vstřebávám, a až teď bezmála týden po předstvení si zpětně uvědomuji, že jsou chvíle kdy jsem šťastná a hrdá a právě jednou z těch šťastných chvíli byl "Chicagský Krysař". Navíc jsem se rozhodla, že až se bude hrát znovu tak na něho jdu stoprocentně ještě jednou i kdybych měla stát na "stojáka" i za to nepodhodlí mi ty lidičky fakt stojí. Chtěla bych osobně poděkovat všem těm, kteří tu vytvářejí v americe české divadlo, jelikož to není jen sen, ale nádherná skutečnost.

Rozhovor s režisérkou Petrou Vyleťalovou.

Petro, myslím, že v případě Krysaře to byla nejdelší "děkovačka" od lidí co jsem tady v Chicagu zažila. Jaké jsi měla pocity na podiu? Byl to potlesk také především pro tebe.
Děkovačka byla naprosto úžasná a pocity jdou těžko popsat. Byla jsem na všechny ty lidi tak strašně moc hrdá! Po dlouhých měsících obrovské dřiny jsme toto dílo společnými silami dotáhli do konce a ten závěrečný potlesk za to rozhodně stál. V neděli jsem druhou reprízu sledovala z řad diváků a na konci už jsem nedokázala zadržet slzy.....bylo to prostě nádherný.

Z čeho jsi měla největší strach?
Hlavně z toho, aby se před premiérou nikomu nic nestalo a všichni přisli. Také jsme měli trochu problémy s elektrikou, která nám párkrát vypadla, tak aby se to nestalo během představení. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Koho ty osobně by jsi pochválila? Teď nemluvím o lidech jako je Jana Hurdesová, Cíba, Iva Slezingrová, ty bychom totiž museli chválit stále, ale o těch ostatních.
Moje pochvala a velký dík patří rozhodně všem hercům, tanečníkům, choreografovi, kulisákům, inspicientce, osvětlovačům, zvukařům, kostymérce prostě naprosto všem, kteří se na tomto projektu podíleli. Z učinkujících bych speciálně chtěla pochválit tanečníky, kteří odvedli velký kus práce a pak také divadelní nováčky, kteří stáli na jevišti poprvé - Adam Neborovský /Hostinský/, Zdenek /Jakub/, Mirek /Rychtář/, Tomáš /Vrah/.

Do budoucna budete se dále věnovat muzikálům nebo zabrousíte zase do jiného žánru?
Zatím jsme stále ve velké euforii z Krysaře, takže jsme ještě neprobírali, co bude dál. Rozhodně nápady, už nějaké jsou.... uvidíme.

Co ti dalo osobně to pomyslné režisérské křeslo?
Pro mne je to rozhodně nová zkušenost. Zpočátku jsem měla docela velký strach se do toho režírování pustit, protože jsem to nikdy nedělala a dodnes stále nevím, jak má taková "pravá" režie vypadat. V závěru z toho mám ale ten nádherný pocit ze skvěle vydařeného díla. A to díky všem!!!
M.M.
***

Našim druhým divadelním počinkem byla hra Járy Cimrmana "Dobytí severního pólu". Premiéra tohoto "severského dramatu" se uskutečnila v sobotu 22. dubna 2006 v sále Besedního domu v Ciceru, první a druhá repríza se konala 23. dubna a 7. května 2006 tamtéž. 3.reprízu mohli diváci shlédnout 30.července 2006 jako součást Art & Music fastivalu MUSE 2006 v Restauraci Klas. Představení shlédla i redaktorka Plzeňského deníku a její dojmy z našeho představení si můžete přečíst zde. Další dvě - v Chicagu poslední - reprízy, mohli diváci shlédnout 21. a 22. října 2006 v Besedním domě v Ciceru.

Našim prvním samostatným projektem byla veselohra Atlantida. Premiéra se uskutečnila dne 5. prosince 2005 v Besedním domě v Ciceru, IL. Dočkala se celkem pěti uvedení. Její poslední dvě reprízy se uskutečnily dne 7. a 8. října 2006 v Besedním domě v Ciceru, IL.
A co o této hře říkají ti, co ji zhlédli? Časopis Chicago Žurnál napsal:

"... Vraťme se, ale k divadelní hře Atlantida. Veselý divadelní spolek "Bohemia" si toto téma upravil, podle svého scénáře, velmi vtipně a vyvedeně. Atlantida v jejich podání si na nic nehraje, je oddychová, pohodová, přátelská a usměvavá. Odráží se v ní některá lidská moudra, která opravdu stojí k zamyšlení. Musím ocenit jejich vlastní nápady a iniciativu, jimiž rozšířili dosah celého představení a zvýšili tak prestiž chicagského divadla jako takového. Toto vystoupení potvrdilo, že je životaschopnou akcí, která k sobě přitahuje početné publikum a celková úroveň akce se promítla v pozitivních ohlasech a kritikách. Na všech účinkujích bylo vidět, že hrají s velkou radostí a chutí. Co se dle mého názoru na této divadelní hře vyvedlo, byla hudba. Ta byla velmi působivá. Po ukončení tohoto představení lidé s velkým tleskotem vstávali a tak těmto lidičkám dali dostatečně najevo tímto gestem, že byli opět dobří. A velmi si váží jejich zápalu a kusu odvedené poctivé divadelní práce."